Snímky planety Jupiter

Na tomto obrázku je "rodinný portrét" čtyř největších měsíců Jupitera, pořízený Hubbleovým kosmickým dalekohledem. Tyto měsíce byly poprvé pozorovány italským vědcem Galileo Galileem před více než čtyřmi stoletími. Hubble může rozeznat pouze takové povrchové detaily, které v osmdesátých letech viděla jenom kosmická sonda Voyager. Zatímco Voyager poskytl detailní snímky satelitů, Hubble nyní může sledovat změny na měsících a odhalovat další charakteristické znaky v ultrafialových a infračervených vlnových délkách.

Koncem minulého roku Hubble zmapoval novou vulkanickou činnost na aktivním povrchu měsíce Io, našel slabou kyslíkovou atmosféru na měsíci Europa a identifikoval ozón na povrchu měsíce Ganymedes. Pozorování měsíce Callisto v ultrafialovém spektru ukázalo přítomnost čerstvého ledu na povrchu, který může naznačovat působení mikrometeoritů a nabitých částic z Jupiterovy magnetosféry.

Jupitera jednou za 43 hodin oběhne jeho měsíc Io, 500 000 km nad vrcholky jeho pásových mraků. V roce 1997 Hubbleův kosmický dalekohled pozoroval, jak přecházel měsíc Io, doprovázený svým stínem, přes disk Jupitera. Na povrchu měsíce Io jsou vidět odrazivé skvrny zmrzlého oxidu siřičitého, zatímco kulatý stín měsíce přechází nad hnědobílou oblastí jupiterových vysokých mlh a mraků.

Tyto obrázky, pořízené pomocí Hubbleova kosmického dalekohledu, odhalují změny ve vyzařování polárních září a dávají představu o tom, jak jsou malé skvrny polárních září poblíž emisních kruhů spojené z vulkanickým měsícem Io. Tento obrázek znázorňuje nejcitlivější a nejdetailnější záběry polárních září Jupitera, jaké byly pořízeny.

Horní část ukazuje výsledek emisí z měsíce Io, který je rozměry stejně velký jako náš Měsíc. Černobílý obrázek nalevo ukazuje ve viditelném spektru, jakým způsobem jsou měsíc Io a Jupiter spojeny neviditelným elektrickým tokem nabitých částic nazývané "vodivá trubice". Tyto částice, které vznikají vulkanickými výbuchy, vysílané z měsíce Io (jasná skvrna vpravo na Jupiteru) tečou podél čar magnetického pole, které pronikají skrz měsíc Io, na severní a jižní magnetické póly planety. Tento obrázek také ukazuje pásy mraků obklopující Jupiter stejně jako Velká rudá skvrna.

Černobílý obrázek vpravo, pořízený v ultrafialovém spektru patnáct minut později, ukazuje emise polárních září Jupitera na severním a jižním pólu. Poblíž těchto emisí jsou skvrny polárních září. Tyto skvrny jsou vytvořeny, když částečky z "vodivé trubice" měsíce Io dosáhnou Jupiterovy vrchní atmosféry a začnou reagovat s parami vodíku za vzniku fluoreskování. Na tomto obrázku není měsíc Io viditelný, protože je nejasný v ultrafialovém světlu.

Dva ultrafialové obrázky ve spodní části ukazují, jak mění emise polární záře jasnost a strukturu v závislosti na rotaci Jupitera. Tyto obrázky ve falešných barvách také odhalují odchylku magnetického pole od osy rotace zhruba o 10 stupňů. Na pravém obrázku je severní polární záře vycházející na levém okraji; jižní polární záře je ve stádiu vzniku. Obrázek nalevo, získán k jinému datumu, ukazuje úplný záběr severní polární záře se silnou emisí uvnitř hlavního oválu.

Obrázky byly získány v období květen 1994 až září 1995.

Tento obrázek byl pořízen pomocí kamery Wide Field/Planetary Camera, která je umístěna na Hubbleově kosmickém dalekohledu. Všechny jevy na tomto obrázku jsou oblaka vytvářené v Jupiterově atmosféře, které obsahuje malé krystalky zmrzlého čpavku a stopy barevných sloučenin uhlíku, síry a fosforu. Tento obrázek byl pořízen 28. května 1991.

Hubblův kosmický dalekohled HST přistihl největší Jupiterův měsíc Ganymed právě v okamžiku, kdy si s ním „hrál na schovávanou“. Ganymed oběhne kolem Jupiteru jednou za 7 dní. Protože rovina dráhy měsíce míří téměř k Zemi, běžně můžeme pozorovat přechod měsíce před či za kotoučkem planety.

Ganymed, největší známý měsíc ve sluneční soustavě, se skládá z ledu a horniny. Je dokonce větší než planeta Merkur.

Pohled z HST je tak kvalitní, že astronomové mohou studovat vzhled povrchu měsíce Ganymed, především výrazně bílý impaktní kráter Tros, obklopený soustavou paprsků (velikost i s paprsky srovnatelná s americkým státem Arizona) – světlých pásů materiálu, vyvrženého z kráteru.

Na fotografii je také zřetelně vidět Velká rudá skvrna a struktura oblačnosti v atmosféře Jupiteru, například další rozmanité bouře a víry. Astronomové využívají takovéto snímky ke studiu horních vrstev atmosféry planety Jupiter.

Tato barevná fotografie byla vytvořena ze tří jednotlivých snímků, pořízených kamerou WFPC-2 (Wide Field Planetary Camera-2) přes červený, zelený a modrý filtr. Snímek ukazuje planetu Jupiter a měsíc Ganymed téměř v přírodních barvách.

Kosmické dalekohledy, internet a CCD kamery společně s výzkumem „zblízka“ daly astronomům do rukou mocnou zbraň, díky které lze rozlousknout další tajemství ukrytá v rozličných koutech našeho planetárního systému.

Dne 19. července 2009 byla v atmosféře Jupiteru objevena tmavá skvrna, ukazující na další srážku s kosmickým projektilem. Za objevem stál astronom Anthony Wesley. Podle závěrů měl objekt velikost asi 500 metrů a pocházel patrně z Hildiny skupiny planetek, které se pohybují v blízkosti Jupiteru.

Atmosféra Jupiteru se v roce 2007 dramaticky změnila. V turbulentní atmosféře Jupiteru vytvářejí obrovské bouře gigantické mračné formace, které se pohybují rychlostí stovek kilometrů za hodinu. K nejznámějším patří pověstné "oko" tvořené atmosférickým vírem, dále pak tmavé a světlé pruhy, tvořené rovnoměrným pohybem atmosféry. Světlé pruhy vytvářejí plyny chrlené z hloubi planety do vrchních vrstev atmosféry, tmavé pruhy se vytvářejí v místech, kde je plyn zase nasáván do hloubky.

Na snímcích z teleskopu jsou dosud poměrně stabilní světlé a tmavé pruhy promíchány, případně prohozeny. Podobné jevy sice byly pozorovány už dříve i ze Země, nikdy ale v tak velkém měřítku jako nyní.

Tento pohled na Jupiterovu Velkou rudou skvrnu je mozaika dvou obrázků pořízených kosmickou sondou Galileo. Obrázek byl vytvořen použitím dvou filtrů, fialovým a infračervený, oba dva umístěné na kameře. Velká rudá skvrna je anticyklóna v Jupiterově atmosféře, nejméně 300 let stará. Větry vanou proti směru hodinových ručiček kolem Velké rudé skvrny rychlostí okolo 400 km.h^-1. Anticyklóna přesahuje svým severojižním rozměrem průměr Země (13 000 km) a měří více jak dva průměry Země v západovýchodním směru. V tomto šikmém pohledu, kdy je Velká rudá skvrna na okraji planety, se zdá, že je delší v severojižním směru. Tento obrázek byl pořízen 26. června 1996.

Tento obrázek, který byl pořízen obrazovým systémem sondy Galileo skrze tři rozdílné infračervené filtry, zobrazuje Jupiterovu Velkou rudou skvrnu v nepravých barvách. Obrázek je složen z mozaiky 18-ti obrázků, které byly pořízeny 26. června 1996 (6 z každého filtru) s periodou vzorkování 6 minut. Velká rudá skvrna vypadá růžově a přilehlé oblasti modře, protože bylo v tomto zobrazení použito individuálního kódování barev. Červený kanál je v pásmu odrazivosti Jupitera na vlnových délkách, kde silně pohlcuje metan (889 nm). Z důvodu této absorpce mohou v těchto vlnových délkách odrážet sluneční záření pouze horní mraky. Zelený kanál je v pásmu odrazivosti ve vlnových délkách, kde pohlcuje metan, ale méně silně (727 nm). V těchto vlnových délkách mohou odrážet sluneční záření dolní mraky. Nakonec modrý kanál je pásmu odrazivost vlnových délek, kde v podstatě není v Jupiterově atmosféře žádný pohlcovač (756 nm) a sluneční světlo se odráží od nejhlubších mraků. Tzn. že barva mraků na tomto obrázku udává jeho hloubku, červené nebo bílé jsou nejvýše a modré nebo černé jsou nejníže. Tento obrázek ukazuje to, že Velká rudá skvrna je relativně výš, než jsou některé menší oblaka na severovýchod a severozápad, které jsou překvapivě podobné vysoko se tyčícím bouřkám nalezených na Zemi. Hlubší oblaka jsou v okolí Velké rudé skvrny a také právě na severozápadě ve vysokých (světlých) mracích v severozápadním rohu obrázku. Přípravné modelování představovalo tyto oblaka do výšky 50 km.

Systém prstenců Jupitera byl zobrazen kosmickou stanicí Galileo dne 9. listopadu 1996. Na tomto pohledu je zobrazena západní část Jupiterova hlavního prstence s rozlišením 24 km/pixel. Prstenec zřetelně vykazuje paprskovitou strukturu, která byly naznačena pouze na záběrech ze sondy Voyager. Třebaže je většina Jupiterova prstence složena z malých zrnek, které mohou být velmi dobře rušené silnou magnetosférou Jupitera, záře prstence na krajích prudce poklesne.

Snímky pořírezné při průletech kolem planety Jupiter Galileo Millenium Mission (leden 2000 – září 2003).

Tento obrázek ukazuje celou oblast Jupiterova rovníku. Byl vytvořen z mozaiky několika obrázků. Velká rudá skvrna je směrem nalevo na obrázku.

Sonda Voyager 1 pořídil toto foto Jupitera a dvou z jeho měsíců (Io vlevo, Europa vpravo) dne 13. února 1979. Na tomto záběru je měsíc Io okolo 350 000 km nad Jupiterovo Velkou rudou skvrnou, zatímco měsíc Europa je asi 600 000 km nad Jupiterovo oblaky. Ačkoliv mají obě družice přibližně stejnou jasnost, barva měsíce Io je velmi odlišná od barvy měsíce Europa. Rovníkové oblasti měsíce Io ukazují dva typy materiálu - tmavě oranžový, rozbitý několika jasnými skvrny - vytvářející skvrnitý vzhled. Póly jsou tmavší a načervenalé. Předběžná analýza naznačuje barevnou odchylku uvnitř a mezi polárními regiony. Složení povrchu měsíce Io není přesně známé, ale obsahuje množství síry. Měsíc Europa je méně výrazně barevný, třebaže je zase naopak relativně tmavý v kratších vlnových délkách. Zbarvení Europy je méně patrné než na ostatních družicích, ačkoliv tento obrázek odhaluje tmavší oblasti směrem k zadní polovině viditelného disku. Jupiter je v době pořizování fotografie přibližně 20 milionů km od kosmické stanice. Na tomto rozlišení (okolo 400 km) je důkaz o kruhovitém pohybu v Jupiterově atmosféře. Zatímco převládající pohyby ve velkém měřítku jsou od západu na východ, rozměrově menší pohyby obsahují víry podobné cirkulacím uvnitř nebo mezi pásy.

Tento obrázek ukazuje v měřítku Jupiterovo měsíce Amalthea, Io, Europa, Ganymedes a Callisto.

Tento pozoruhodný pohled na Jupiterovu Velkou rudou skvrnu a jeho okolí byl získán sondou Voyager 1 dne 25. února 1979, kdy byla kosmická sonda 9,2 milionu km od Jupitera. Na oblacích je možné spatřit detaily odpovídající 100 km.

To nejlepší z Jupiterovy soustavy je zobrazeno na této koláži obrázků, které získaly kosmické sondy Voyager a Galileo. Jupiter je největší planetou ve sluneční soustavě. Čtyři největší měsíce Jupitera jsou známé jako Galileovy měsíce a jsou nazvány Io, Europa, Ganymedes a Callisto. Uvnitř oběžných drah Galileových měsíců jsou Thebe, Amalthea, Adrastea a Metis.

V pravo dole je ukázána oblast Valhalla na měsící Callisto. Měsíc Ganymedes je směrem k dolnímu středu. Měsíc Europa je trochu výše a vpravo od Ganymeda. Měsíc Io je nahoře, levý krajní měsíc. Mezi Io a Jupiterem jsou čtyři malé měsíce. Nejvýše z malých měsíců je Amalthea. Níže a vpravo od Amalthea jsou Metis a Adrastea. Nalevo od Adrastea je Thebe.

Kosmická sonda Cassini v říjnu 2000 vstoupila do vnější části sluneční soustavy. Sonda byla vypuštěna v roce 1997 a její cíl je Saturn, ke kterému přiletěla v roce 2004. Při přibližování k obří planetě Jupiter, dne 4. října 2000, odeslal Cassini tento obrázek. Cassini se tak připojila k sondě Galileo, která krouží po oběžné dráze kolem Jupitera a studuje plynného obra a jeho měsíce. Tento snímek Cassini pořídil ve vzdálenosti 81,3 miliónů km od Jupitera. Lze spatřit střídající se tmavé a jasné pásy charakteristické pro horní oblačnost Jupitera. U pravého okraje snímku je vidět Jupiterův měsíc Europa vrhající na planetu kruhový stín.

Když sonda Cassini prolétávala při své cestě k Saturnu kolem Jupitera, pořídila sekvenci snímku tohoto plynného obra s jeho čtyřmi největšími měsíci. Na snímku jsou zobrazeny, kromě kousku samotné planety Jupiter, i jeho dva měsíce: Europa a Callisto. Europa je jasný měsíc superponovaný poblíž Velké rudé skvrny, zatímco Callisto je tmavý měsíc poblíž okraje snímku. Callisto je tak tmavý, že by bylo obtížné jej zde spatřit, pokud by nebyla jeho jasnost digitálně zvýrazněna. Nedávné důkazy ukazují, že oba měsíce mají pod povrchem moře se slanou vodou, jež by mohla být domovem pro mimozemský život. Ole Roemer v roce 1676 dokázal zaznamenáváním časů zmizení a objevení měsíců za Jupiterem udělat první přesný odhad rychlosti světla.

Rovníkové mračné pásy lze vidět i v dalekohledech nevelkých rozměrů. Tmavé pásy a světle zbarvené zóny jupiterových mračných pásů jsou uspořádány větry, jež dosahují rychlostí až 480 km.h^-1. Směrem k pólům Jupitera se oblačné struktury stávají více promíšené, jak je vidět na této mozaice ze sondy Cassini. Polární oblasti začínají připomínat něco jako mozek. V současné době nevíme, co způsobuje výrazné změny ve vzorech mračen od rovníku k pólům, možná to ale může být důsledkem rychlé rotace Jupitera nebo konvektivními víry, které se vytváří ve vysokých šířkách masivní ztrátou vnitřního tepla planety. Tento podrobný snímek Jupitera pořídila sonda Cassini při na přelomu tisíciletí při svém letu k Saturnu.

Když sonda Cassini prolétavala kolem Jupitera, pořídila kromě řady dalších snímků i tento záběr Jupitera, který by nebylo možné pořídit ze Země. Snímek je z ledna 2001 a je na něm zobrazen Jupiter vykazující srpkovitou fázi. Ze Země a také ze všech míst směrem od Jupitera ke Slunci se bude totiž plynný obr jevit vždy jako plně osvětlený než jako srpek.

Snímek pořídila sonda Cassini, když prolétávala při své cestě k Saturnu kolem Jupiteru. Na snímku je zobrazena část Jupiteru a jeho měsíc Io.

Tento snímek ukazuje celou oblast Jupiterova rovníku a jeho přilehlých částí. Je výsledkem poskládání několika dalších obrazových dat, které pořídila sonda Cassini během svého pomalého průletu kolem největší planety Sluneční soustavy koncem roku 2000. Podobně jako na obdélníkových mapách povrchu Země jsou poměrné velikosti a tvary správné poblíž rovníku, ale s přibližováním k polárním oblastem se deformují čím dál více.

Tento obrázek byl pořízen pomocí optického 2,6 m teleskopu Nordic Optical Telescope umístěný v La Palma na Kanárských ostrovech. Je to dobrý příklad nejlepšího obrázku, který může být získaný z teleskopu umístěném na Zemi.

Na tomto teleskopickém snímku z 19.ledna 2001 září Jupiter vlevo nahoře od podstatně slabšího Saturna. Téměr nahoře se nachází nádherná hvězdokupa Plejády s náznaky její charakteristické modré reflexní mlhoviny. Otevřená hvězdokupa Plejády známá též jako M45 jsou 45. objektem ve slavném katalogu francouzského astronoma Charlese Messiera.