Snímky planety Uran

Tento pohled na Uran byl získán Voyagerem 2 v lednu 1986. Zelenkavá barva atmosféry je způsobena metanem a vysokovýškovým fotochemickým smogem.

Tyto dva snímky Uranu jsou jeden v pravých barvách a druhý v barvách falešných. Obraz byl zkompilován z mnoha fotografií nasnímaných během 17. ledna 1986 úzkoúhlovou kamerou Voyagera 2. Sonda tehdy byla 9.1 milionů kilometrů od planety, ještě několik dní od nejbližšího přiblížení.

Obraz vlevo byl zpracován tak, jak by byl Uran vidět lidským okem z pozice sondy. Obraz je směsí snímků nasnímaných přes modré, zelené a oranžové filtry. Tmavější stínování u horního pravého okraje disku planety odpovídá rozhraní dne a noci. Za touto hranicí leží skrytá severní polokoule Uranu, která zůstává, jak se planeta otáčí, v naprosté tmě. Modrozelená barva planety vyplývá z absorbce červené barvy metanem v uranově hluboké, chladné a pozoruhodně jasné atmosféře.

Obraz vpravo užívá falešných barev a přehnaného kontrastu k vyzdvižení jemných detailů polární oblasti Uranu. Snímky získané přes ultrafialové, fialové a oranžové filtry byly příslušně změněny do té samé modré, zelené a červené barvy, které vytvořily obraz vlevo. Jemné kontrasty viditelné v pravých barvách jsou touto technikou velice zdůrazněny. Na tomto snímku Uran odhalí svou tmavou polární čepičku obklopenou sérií postupně světlejších soustředných pásů. Jedno z možných vysvětlení tohoto jevu je, že nahnědlý opar nebo smog, koncentrovaný okolo pólu, se uspořádal do pásů díky pohybu horní atmosféry, která tyto pásy vytváří. Zářivý oranžový a žlutý pás ve spodní části planety je artefakt obrazového zpracování, ve skutečnosti je okraj kolem planety tmavý a jednobarevný.

Pohled na Uran byl zaznamenaný  Voyagerem 2, 25. ledna l986, kdy kosmická sonda opouštěla planetu a vyrazila na své cestě dále k Neptunu. Voyager byl v okamžiku, kdy získal tento širokoúhlý snímek, 1 milión kilometrů od Uranu. Obraz, barevná kompozice modré, zelené a oranžové složky, má rozlišení 140 kilometrů na pixel. Tenký srpek Uranu je viděn díky úhlu 153°, svíranému kosmickou lodí, planetou a Sluncem. Dokonce i v tomto extrémním úhlu si Uran udržuje bledou modrozelenou barvu jak ji známe z pozorování pozemských astronomů, a zaznamenanou během jeho historického setkání i sondou Voyager. Vyplývá z přítomnosti metanu v Uranově atmosféře, plyn pohlcuje červené vlnové délky světla, nechávajíc převládnout odstín viditelný i na tomto snímku. Tendence srpku zbělat u okraje je způsobena přítomností vysokého výškového oparu.

Tento pohled na Uran byl získán prostřednictvím Hubbleova Vesmírného Teleskopu (NASA Hubble Space Telescop) a odhalí pár jasných mraků na jižní polokouli planety a vysoký výškový opar, který tvoří "čepičku" nad Uranovým jižním pólem. Toto je jen jeden pohled ze sledu tří, které jsou vidět po vybrání obrázku gif.

Snímek HST byl získán 14. srpna 1994, když byl Uran 2,8 miliard kilometrů od Země. Tyto atmosférické detaily bylo předtím možno pozorovat jen díky sondě Voyager 2, když prolétala okolo Uranu v roce 1986. Od té doby nebylo detailní pozorování atmosférických jevů na Uranu možné, protože planeta je pod rozlišovacím limitem pozemských dalekohledů.

Širokoúhlá planetární kamera č2. dalekohledu HST pozorovala Uran přes filtr, který je citlivý na světlo odražené svrchní vrstvou Uranových mraků. Tímto je jasně zvýrazněn vysokovýškový opar přes Uranův jižní pól, spolu s výškovými mraky nebo vrcholky oblačnosti, které jsou příslušně široké, tedy 4,300 až 3,100 kilometrů.

Tento nepravdivý obraz Uranových prstenců byl vytvořen použitím snímku FDS 26852.19 Voyagera 2. Obraz byl pořízen s dodáním předního rozptýleného světla a ukazuje prachové prstence neviditelné na jakémkoli jiném snímku. Byl vždy vzat 3 pixely široký plátek z nejdetailnějších částí snímku, zprůměrován do 1 pixelu širokého proužku, pak otočen o 360° a nakonec zobrazen v perspektivním pohledu. Skutečná barva prstenců je neutrálně šedá a jsou tmavé asi jako dřevěné uhlí.

Na tomto snímku je vidět 9 známých prstenců Uranu. Poněkud slabší, pastelové linky mezi prstenci jsou artefakty počítačového zpracování. Ze šesti úhlově se zužujících snímků byla získána barevná informace extrémně tmavých a slabých prstenců. Finální obraz byl vyroben ze tří barevných průměrů a reprezentuje zvýrazněný pohled ve falešných barvách. Obraz ukazuje, že nejjasnější prstenec na vrcholu snímku, epsilon, má neutrální barvu, zatímco ostatních slabších 8 prstenců vykazuje mezi sebou barevné rozdíly.

Tato fotomontáž Uranova systému byla připravena ze snímků sondy Voyager 2, získané během jeho setkání s Uranem v lednu roku 1986. Tento umělecký pohled ukazuje Ariel v popředí, Uran vystupující za ním, Umbriel vlevo, Mirandu v popředí vpravo, Titaniu blednoucí v dálce napravo, a Oberon v jeho vzdálené orbitě uprostřed.

Objev dvou pastýřských satelitů (svým gravitačním působením podporují soudržnost prstence) urychlil naše chápání struktury Uranových prstenců. Měsíce Kordélie (1986U7) a Ofélie (1986U8), jsou tady pozorovatelné na různých stranách jasného prstence epsilon. Je zde také vidět všech 9 známých Uranových prstenců. Prstenec epsilon vypadá jako obklopen tmavou svatozáří, což je následek obrazového zpracování. Příležitostné změny jasu, viditelné na prstenci, jsou také artefakty. Vnitřní prstenec první od epsilonu je delta, dále je gama a eta, beta, alfa, a nakonec stěží viditelné prstence 4, 5 a 6. Prstence jsou studovány od jejich objevu v roce 1977.