Kamenné planety > Venuše > Sondy k Venuši

Sondy k Venuši

Chronologický přehled

  • 1961 – Veněra 1 (SSSR) – sonda ztratila spojení při cestě k Venuši. Sonda proletěla kolem planety ve vzdálenosti 100 000 km.
  • 1962 – Mariner 2 (USA) – potvrdil hypotézu o vysokých teplotách na Venuši
  • 1965 – Veněra 2 (SSSR) – spojení ztraceno těsně před průletem.
  • 1965 – Veněra 3 (SSSR) – při závěrečném přibližování k planetě bylo ztraceno spojení. Dopad na Venuši s odchylkou méně než 450 km.
  • 1967 – Mariner 5 (USA) – zjistil vysoké množství oxidu uhličitého v atmosféře Venuše
  • 1967 – Veněra 4, 5 (SSSR) – obě sondy vstoupily do atmosféry a předávali data až do zániku v atmosféře
  • 1969 – Veněra 6 (SSSR) – sonda vstoupila do atmosféry a předávala data do jejího zániku ve výšce 11 km
  • 1970 – Veněra 7 (SSSR) – hladce přistála na Venuši
  • 1972 – Veněra 8 (SSSR) – přistála na Venuši, odkud skoro hodinu odesílala data
  • 1974 – Mariner 10 (USA) – cestou k planetě Merkur proletěl kolem Venuše
  • 1975 – Veněra 9 (SSSR) – z orbitální dráhy získala a odeslala první snímky povrchu
  • 1975 – Veněra 10 (SSSR) – sonda předávala data z povrchu 65 minut
  • 1978 – Veněra 11, 12 (SSSR) – obě sondy přistály na Venuši a předávaly data. Veněra 11 vysílala 95 minut a pak kamery selhaly. Veněra 12 vysílala 110 minut a zachytila blesky v atmosféře.
  • 1978 – Pioneer Venus Orbiter (USA) – radarově mapoval Venuši
  • 1978 – Pioneer Venus multiprobe (USA) – vypustil k planetě 4 sondy
  • 1982 – Veněra 13, 14 (SSSR) – Veněra 13 vysílala data z povrchu 127 minut a pořídila první barevné fotografie. Pomocí spektrometru objevila sonda ve vzorku hornin čedič. Veněra 14 předávala data 57 minut a fotografovala povrch.
  • 1983 – Veněra 15 a Veněra 16 (SSSR) – provedly radarové mapování Venuše a analyzovaly atmosféru
  • 1984 – Vega 1 a Vega 2 - (SSSR) - na cestě k Halleyově kometě vypustily na Venuši balónové sondy
  • 1989 – Magellan (USA) - vypuštěn k Venuši
  • 1990–1994 – Magellan pomocí radaru zmapoval 98 % povrchu Venuše
  • 2005 – Venus Express (ESA)
  • 2010 – Akatsuki (JPN)

Projekt Mariner

Program Mariner začal v roce 1960 řadou výzkumů, jak konstruovat malé sondy, které by se s velkou frekvencí daly posílat na průzkum nejbližších planet. Bylo rozhodnuto, že na oběžnou dráhu budou vyneseny raketami Atlas. Po vypuštění budou řízeny z centra Deep Space Instrumentation Facility (později nazvaného Deep Space Network), tvořeného celosvětovou sítí stanic, které mohou komunikovat se sondami ve vesmíru. Každá sonda byla vybavena solárním panelem a satelitní anténou, navíc měly sondy na palubě specifické vědecké přístroje. Některé přístroje mohly být umístěny v sondě, některé, jako třeba kamery, musely být umístěny na plášti sondy. Dále inženýři Jet Propulsion Laboratory (JPL) vyprojektovali speciální trojosý stabilizátor, takže Marinery nerotovaly kolem své osy jako ostatní sondy.

V letech 1962 až 1973 vyprojektovala a postavila sekce NASA JPL 10 vesmírných sond nazvaných Mariner. Tyto sondy byly předurčeny k průzkumu naší sluneční soustavy, konkrétně planet Venuše, Marsu a Merkuru. Mariner byly relativně malé, robotizované sondy, k jejichž vynesení na oběžnou dráhu byly použity rakety Atlas.

Jejich váha byla menší než půl tuny. Mise, které podnikly, netrvaly déle než několik měsíců. (Kromě jedné, jejíž sonda zasílala užitečná data 3 roky).

Na misi se vždy vydávaly dvě sondy, každou na jiné raketě. A tak, i když sondy Mariner 1, 3 a 8 nebyly na oběžnou dráhu vyneseny funkční, jejich záložní dvojčata v pořádku dokončila misi.

Mariner 2

Mariner 2 Pověření k první misi vydala NASA v srpnu 1961. Dvě sondy se měly vydat k Venuši. První byla vyslána 22. července 1962. Bohužel ale raketa nesoucí sondu Mariner 1 během startu selhala a sonda byla zničena. O měsíc později následovala sonda Mariner 2, která byla byl úspěšně vynesena na orbit 27. srpna 1962, zahájila svou 3 a 1/2 měsíce dlouhou pouť k Venuši.
Během její cesty byl poprvé změřen sluneční vítr, neustálý proud nabitých částic proudících od Slunce. Získala i data o meziplanetárním prachu a zjistila, že je mnohem řidší, než se čekalo.
K Venuši doletěla 14. prosince 1962. Protože se vědělo, že Venuši halí hustá oblaka, Mariner 2 skenoval povrch planety pomocí mikrovlnného a infračerveného radiometru. Objevil, že oblaka Venuše jsou poměrně studená, oproti extrémně horkému povrchu.
Mariner 2

Mariner 5

Mariner 5 Původně byl Mariner 5 určen jako záložní sonda pro Mariner 4, který letěl na Mars, ale jelikož byla mise Marineru 4 úspěšná, nebyl k tomuto účelu použit. Místo toho byl upraven a vyslán 14. června na misi k Venuši.
Kolem Venuše proletěl 19. října 1967 3 990 kilometrů nad povrchem. Pomocí rádiových vln a měřením jasu v ultrafialovém spektru získal nové údaje o atmosféře Venuše. Jedním z důležitých poznatků o atmosféře bylo, že se skládá z 85 až 99 procent oxidu uhličitého. Mariner 5 také sledoval meziplanetární prostor poblíž Venuše, zejména sluneční částice a pohyby magnetického pole Venuše. Díky jeho pozorování byli vědci schopni vyvinout novější metody stavby a ovládání meziplanetárních sond.
Mariner 5 popis

Mariner 10

Mariner 10
Mariner 10 - s popisky
Mariner 10 byl první sondou, která využila  metody gravitačního praku. Na cestě k Merkuru využil efektu průletu gravitačním polem Venuše ke změně rychlosti a změně kurzu. Následně spotřeboval více paliva, než se čekalo, ale jeho solární panely byly použity jako plachty na "sluneční vítr", a stal se první sondou, která proletěla kolem dvou planet. Další prvenství získává tím, že poprvé bylo použito vysokofrekvenčního přenosu dat na Zem.
Při svém průletu kolem Venuše ve výšce 5 800 kilometrů, pozoroval cirkulaci atmosféry ve viditelném a ultrafialovém spektru, navíc detekoval fyzické vlastnosti Venuše.
Mariner 10 ve výrobní hale
Mariner 10 ve výrobní hale

Program Veněra

Sondy typu Veněra byla výroba sovětů k určení výzkumu planety Venuše. Po překročení neúspěšných chyb, byl program realizovaný v letech 1961 – 1983, který přinesl cenné výsledky o Venuši. Některé typy Veněry byly vypuštěny v párech s odstupem týdne. Podobného typu sond Veněra byly odvozeny dvě sondy Vega, které byly určeny k průzkumu Venuše ale i Halleyovy komety.

Veněra 1,2,3

Veněra 1 byla navedena na oběžnou dráhu 12. února 1961. Sonda při navedení na oběžnou dráhu Venuše se po týdnu odmlčela zhruba ve vzdálenosti 2 miliónů km od Země. Podle výpočtů bylo zjištěno, že sonda nejspíše proletěla 20. května 1961 kolem Venuše ve vzdálenosti 100 000km.

Veněra 2 odstartovala 12. listopadu 1965. Sonda nesla fototelevizní systém, parabolickou anténu o průměru asi 2 metry, detektory kosmického záření a další jiné přístroje. Sonda 27. února 1966 prolétla ve vzdálenosti 24 000 km od Venuše. Na sondu byl vyslán signál pro fotografování, ale žádné měření nebylo zachyceno.

Veněra 3 odstartovala 16. listopadu 1965 a obsahovala radiokomunikační systém, vědecká zařízení a zdroje elektrické energie. Po šesti týdnech sonda byla navedena na dráhu Venuše. 1. března 1966 Veněra 3 zasáhla planetu s odchylkou od plánu 450 km. Sonda Veněra 3 byla jako první, která přistála na jiné planetě, i když bohužel nepřinesla žádné informace.

Veněra Veněra

Veněra 4, 5, 6

Všechny tyto tři sondy vstoupily do atmosféry a předávaly data, ale bohužel všechny zanikly v atmosféře. Veněra 4 odstartovala 12. června 1967. Sonda obsahovala magnetometr, detektory kosmického záření a indikátory kyslíku, vodíku. Přistávací pouzdro bylo vybaveno teploměry, barometrem, výškoměrem, měřičem hustoty a plynů. 18. října 1967 sonda vletěla do atmosféry planety. Odtud vysílala údaje po dobu 94 minut a přibližně ve výšce 24, 96 km nad povrchem sonda byla rozdrcena vysokým tlakem. Naměřená teplota v této výšce činila 270 °C. Veněra 5 odstartovala 5. ledna 1969. Podobala se předchůdkyni Veněře 4. 16. května 1969, bylo ze sondy uvolněno přistávací pouzdro a během 53 minut přenášela data o atmosféře Venuše. Naměřené hodnoty udaly jako poslední známou teplotu 250 °C a tlak vystoupal na 2,7 MPa. Poté pouzdro nevydrželo.

Veněra 6 byla vypuštěna 10. ledna 1969 jen krátce poté, co byla vypuštěna sonda Veněra 5. 17. května 1969 se sonda dostala do atmosféry asi 300 km od místa, kde do atmosféry vnikla Veněra 5. Byly odeslány informace o atmosféře po dobu 51 minut. Sonda vysílala do výšky 11 km od povrchu, kde byla rozdrcena velkým tlakem. Naměřená teplota činila 320 °C a atmosférický tlak 2,7 MPa.

Informace z těchto tří sond pomohly sovětským vědcům připravit sondu Veněra 7 tak, aby se mohla stát první sondou, která přistala na povrchu Venuše.

Veněra

Veněra 7

Sonda byla vypuštěna 17. srpna v roce 1970. Na povrchu Venuše přistála téhož roku 15. prosince. Byla to první vesmírná sonda, která přistála na Venuši. Sonda byla zkonstruována tak, aby mohla přistát na povrchu Venuše. Předchůdce této sondy byly zničeny v atmosféře planety.

Sonda se skládala ze dvou částí. Orbitální modul a sestupová část. Sonda byla vybavena padákem pro zbrzdění pádu atmosférou a titanovým tepelným štítem, aby sondu ochránil před teplotou na planetě.

Vlivem podmínek na planetě se padák odtrhl a sonda padala volným pádem na povrch. Při pádu se porouchal vysílač a tak byl kontakt se sondou přerušen. Asi po týdnu byl, zaznamenám slabý signál ze sondy. Sonda vysílala ještě 58 minut, než byla podmínkami na planetě zničena. Sonda stačila odvysílat údaje z místa přistání. Odeslala informaci o teplotě povrchu, která činila 474 °C a tlaku povrchu, který byl 90 krát větší než na Zemi. Sonda potvrdila, že na planetě by člověk nepřežil a zjistila, že na planetě se vyskytuje voda v kapalném stavu. Povrch, kde sonda přistála, byl převážně z metalických hornin obsahující převážně zinek.

Veněra

Veněra 8

Sonda byla vypuštěna 27. března 1972 a na povrch dorazila 22. července 1972. Po přistání na povrch v oblasti Vasilisa Regio vysadila sonda přistávací pouzdro s vědeckými přístroji. Toto pouzdro vysílalo data přímo na Zemi. Při konstrukci sondy Veněra 8 se vycházelo ze zjištěných informací, které poskytla Veněra 7. Tím se ušetřilo na materiálu a hlavně na celkové hmotnosti. U Veněry 8 byl zdokonalen anténní systém. Spirálová anténa byla použita při přistání. Po dosednutí byla vysunuta přídavná anténa. Přistávací modul byl vybaven fotometrem pro měření osvětlení na Venuši. Orbitální část sondy se nelišila od sondy Veněra 7 Obslužný modul Veněry 8 se skládal z detektoru kosmického záření, slunečního větru a ultrafialového spektrometru. Atmosférické pouzdro mělo za úkol změřit teplotu, tlak, osvětlení, výšku, gama záření, složení plynu a vysílat nové informace.

Při přistání byly naměřeny hodnoty osvětlení, které klesaly s výškou a byla zaznamenána rychlost větru menší než 1 km/s. Sonda po přistání na povrch vysílala ještě 50 minut a 11 sekund. Naměřené údaje teploty a tlaku z Veněry 7 se potvrdily. Fotometr ukázal, že mraky na Venuši jsou relativně vysoko a atmosféra nad povrchem je poměrně čistá. Gama spektrometr našel v povrchové hornině přítomnost uranu, thoria, draslíku a materiál, který je podobný žule.

Veněra Veněra

Veněra 9

Tato sonda byla vypuštěna 8. června 1975 a na povrchu s vědeckými přístroji přistála 22. října 1975 v oblasti Beta Regio. Orbitální část sondy byla složena z válcovité části se dvěma křídly solárních panelů a s parabolickou anténou. Na válcovitou část byl připojen pohonný systém, který obsahoval přistávací modul sondy. Orbitální část měla za úkol radiové spojení přistávacího modulu se Zemí a zkoumala hodní vrstvy atmosféry planety. Veněra 9 byla první umělou družicí Venuše. Přistávací modul byl chlazen a dokázal na povrchu pracovat až 54 minut. Výzkum sondy zjistila, že vrstva mraků je 30 – 40 km silná a začíná ve výšce 30 - 35 km nad povrchem. Sonda nalezla v atmosféře chemické prvky kyseliny chlorovodíkové a fluorovodíkové, brom, jód. Další měření potvrdilo tlak i teplotu, světelnost dosahovala hodnot srovnatelné se zamračeným letním dnem na Zemi. Veněra 9 jako první zaslala černobílé fotografie povrchu na Zemi. Okolo sondy se nacházeli velké kameny bez narušení a v atmosféře nebyl zjištěn žádný viditelný prach.

Veněra

Veněra 10

Sonda startovala 14. června 1975 a na Venuši přistála 25. října 1975. Veněra 10 byla vypuštěna jen pár dní po vypuštění Veněry 9. Tyto dvě sondy byly identické. Veněra 10 po oddělení přistávacího modulu zůstala na oběžné dráze ve výši 1620 – 113 900 km. Sonda zprostředkovávala spojení mezi přistávacím pouzdrem a Zemí. Získané data vysílala na Zemi. Sonda poté pokračovala ve zkoumání horních vrstev atmosféry.

Přistávací modul vysílal data 65 minut. Odeslala černobílé fotografie, na kterých byl povrch v podobě lávových kamenů, mezi nimiž byla láva nebo jiné zvětralé kameny.

Veněra

Veněra 11

9. září 1978 byla vypuštěna sonda Veněra 11, která 25. prosince 1978 přistála na povrchu Venuše. Veněra 11 měla detekovat gama záblesky na planetě. Bylo změřeno 25 záblesků na sekundu. Sonda vydržela pracovat 95 minut, ale bohužel nebyl pořízen žádný snímek.

Veněra 12

Veněra 12 byla vypuštěna 14. září 1978 a přistála na planetě 21. prosince 1978. Byla stejná jako Veněra 11. Sonda nesla přístroje na snímání gama záblesků, spektrometr, plynový chromatograf a další přístroje. Dráha sondy umožnila vysílat z pouzdra signál 69 milionů km na Zemi. Měření parametrů atmosféry začalo asi ve výšce 62 km. Sonda vydržela pracovat až 110 minut, ale bohužel žádný snímek nepořídila. Za to přístroj Groza zaregistroval blesky se zvukovým efektem.

Veněra 13

Mise Veněry 13 startovala 30. října 1981 a přistála 1. března 1982. Přistávací pouzdro přistálo na povrchu Venuše v oblasti Phoebe Regio. Pomocí vrtačky a uzavřené komory, kde byly vzorky zkoumané při teplotě 30 °C a tlaku 5 atmosfér, byly nalezeny prvky uran a draslík. Tyto údaje byly přenášeny přes prolétající sondu 127 minut. Také byly pořízeny první barevné fotografie.

Veněra

Veněra 14

Veněra 14 odstartovala jen pár dní po Veněře 13, jak bylo u sovětských sond obvyklé. Výsledky se z obou sond doplňovali. Tato sonda odstartovala 4. listopadu 1981 a přistála 5. března 1982 v oblasti Phoebe Regio přibližně 950 km od přistání Veněry 13. Veněra 14 jen potvrdila výsledky Veněry 13. Jejich výsledky se v nalezených chemických prvcích shodovali a tyto data sonda posílala 57 minut k Zemi.

Veněra 15 a 16

Tyto dvě identické sondy opět odstartovaly v rozmezí pěti dnů a s výsledky se dobře doplňovaly jako dvě předchozí sondy. Veněra 15 byla vynesena 2. června 1983 a v říjnu 1983 se dostala na oběžnou dráhu planety. Veněra 16 byla vynesena 7. června 1983 a na oběžnou dráhu se dostala v říjnu. Na oběžné dráze obě sondy spolupracovaly po dobu osmi měsíců. Tato spolupráce mezi oběma sondami pomohla vytvořit podrobnou mapu Venuše.


Pioneer Venus Projekt

Cílem projektu bylo zkoumat sluneční vítr v prostředí Venuše, zmapovat povrch planety prostřednictvím systémem radarového zobrazování a studování vlastností v horních vrstvách atmosféry a ionosféry. Sonda Pioneer Venus se skládala ze dvou částí. První část byla Orbiter a druhá Multiprobe.

Orbiter nesl nástroje pro vyšetřování plazmy v atmosféře, odražení slunečného záření od vrstev mraků v různých vlnových délkách. Na svou pouť se sonda vydala, 20. května 1978. 4. prosince 1978 dosáhla na oběžnou dráhu kolem Venuše. Tato mise trvala, do srpna 1992. Pioneer Venus Orbiter prováděl 17 experimentů, které se převážně týkaly atmosféry ve vyšších vrstvách. Pioneer Venus Orbiter sestavil globální topografickou mapu povrchu podle výšek z radaru.

Pioneer Venus

Multiprobe zahájil svojí misi 8. srpna 1978. Multiprobe obsahoval 4 sondy, které měli za úkol zmapovat Venuši podle toho, jak sestupovali směrem k povrchu. Multiprobe obsahoval jeden velký a tři malé atmosférické sondy. Ani jedna z těchto sond nebyla navržena k analýze půdy a tak neměla ani jedna sonda dopadnout měkce na povrch. Jen jedna sonda přežila delší dobu po dopadu. Úkolem těchto sond bylo studovat strukturu a složení atmosféry. Velká sonda byla vybavena sedmi vědeckými experimenty. Tři malé sondy se dostaly do atmosféry každá na jiném místě. Dvě sondy vstoupily na denní stranu planety a jedna na noční stranu.

Pioneer Venus
Mapa

Vega program

V roce 1984 byly vypuštěny sondy Vega 1 a Vega 2, které měli za úkol prošetřit Venuši a také průlet okolo Halleyovy komety. Program byl zahájen 15. a 21. prosince roku 1984. Vega 1 a Vega 2 byly totožné lodě. Byly vybaveny spektrometrem, kamery, antény, magnetometrem. Vega 1 dorazila na Venuši 11. června 1985 a Vega 2 15. června 1985. Obě sondy vypustily do atmosféry balón Explorer.

Mapa

Vega 1 byla aktivována ještě 20 km před dopadem a tak neposkytla žádné výsledky. Vega 2 přistála v oblasti Aphrodite Terra. Při dopadu byla naměřena teplota 736 K a tlak 91 atmosfér. Data z povrchu přenášela 56 minut.

Vypuštěné balóny měli za úkol se vznášet 54 km od povrchu a zkoumat teplotu, tlak, rychlost větru a hustotu. Balóny byly aktivní 46 hodin. Balóny zjistily, že ve výšce přibližně 54 km nad povrchem je tlak a teplota podobná podmínkám na Zemi. Vítr, zde ale dosahoval až rychlosti hurikánu. V této výšce bylo zjištěno i složení atmosféry a to, že obsahuje oxid uhličitý, kyselinu sírovou a koncentraci kyseliny chlorovodíkové a fluorovodíkové.

Po ukončení mise Vega 1 a Vega 2, byly kosmické lodě přesměrovány k Halleyově kometě. Vega 1 se nejblíže přiblížila 6. března 1986 na vzdálenost asi 8 890 km. Vega 2 se nejblíže přiblížila 9. března 1986 a to na vzdálenost 8 030 km. Vegy měly prozkoumat fyzikální parametry (rozměry, tvar, teplotu, povrchové vlastnosti, složení plynu, složení částic) jádra. Bylo pořízeno přibližně 1 500 snímků Halleyovy komety. Operace byla přerušena několik týdnů po setkání s kometou.

Mapa

Magellan

Magellan byl vypuštěn 4. května 1989. Naveden na oběžnou dráhu Venuše byl 10. srpna 1990 a tato mise trvala do 12. října 1994. Jednalo se o první meziplanetární misi.

Cílem této mise bylo:

  • získání radarových snímků povrchu Venuše s rozlišením optického zobrazení na 1 km
  • získat globální topografickou mapu s 50 km prostorového a 100 m vertikálního rozlišení
  • získat globální data gravitačního pole se 700 km rozlišením
  • rozvíjet geologickou strukturu planety a rozložení hustoty

Přístroj radar systém měl tři režimy, a to syntetický radar, výškoměr, radiometr. Radar přenášel několik tisíc dlouhé vlny mikrovlnných impulsů pomocí dopplerova posunu. Výška byla měřena s pomocí pulsů z radaru a pracuje s výškopisnou anténou.

Data z radiometru byly použity k charakterizaci povrchové teploty.

Data byla sbírána na magnetofon a později předány k Zemi, kde byly dále zpracovány.

Magellan

Cyklus mapování 1 (15. září 1990 – 15. května 1991)

Magellan zmapoval Venuši v 70 % s rozlišením 1 km/pixel. Výška během cyklu se pohybovala od 2000 km na severním pólu až po 290 km. Bylo zmapováno přibližně 83,7 % plochy s rozlišením mezi 101 až 250 m/pixel.

Magellan

Cyklus mapování 2 (15. května 1991 – 14. ledna 1992)

Cyklus 2 byl určen k tomu, aby vyplnil mezery z cyklu 1 a to zejména na jižní polokouli. Cyklus 2 zmapoval 54,5 % povrchu. Spojení s předchozím cyklem vznikla mapa povrchu s 96 %.

Magellan

Cyklus mapování 3 (15. ledna – 13. září 1992)

Cyklus 3 sbíral data povrchu, které pak umožnili pozemnímu týmu postavit trojrozměrné ztvárnění povrchu. Bylo zmapováno přibližně 21,3 % a celkové pokrytí povrchu stouplo na 98 %.

Magellan

Cyklus mapování 4 (14. září 1992 - 23. květen 1993)

Tento cyklus sbíral informace o gravitačním poli.

Cyklus mapování 5 (24. května 1993 - 29. srpen 1994)

Tento cyklus se snažil o vyšší rozlišení dat gravitačního pole. Sonda provedla 2 855 oběžnou dráhu kolem Venuše a to přineslo vysoké rozlišení gravitačních údajů z 94 %.

Magellan
Magellan

Venus Express

Tato mise byla spuštěna 9. listopadu 2005 a měla by být ukončena 31. prosince 2014. Venus Express je první sonda zkoumaná evropskou agenturou. V dubnu 2006 Venus Express dorazila k Venuši a mezitím posílala průběžná data z polární oběžné dráhy na Zem. Sonda byla vybavena sedmi vědeckými přístroji a hlavním cílem bylo zkoumat dlouhodoběji atmosféru Venuše. Sonda suduje mraky v detailu, plazmové prostředí a povrchové vlastnosti Venuše z oběžné dráhy. Sonda bude sledovat povrchovou teplotu, z které pak udělá globální mapu Venuše. Plánovaná mise byla nejprve určena na 500 pozemských dnů, ale posléze byla třikrát prodloužena. Přístroj magnetometr je určen pro měření síly magnetického pole, a jak je ovlivněno slunečním větrem.

Venus Express

Spekrometr pracuje v infračerveném záření v rozsahu 0,9 mikrometrů a 45 mikrometrů vlnových délek a provádění vertikálního optického sondování atmosféry Venuše. Spektrometr sleduje teplotní pole v nižších vrstvách atmosféry, analyzuje atmosférické aerosoly. Spektroskop je zobrazovací spektrometr, který je použit pro analýzu infračerveného a ultrafialového záření. Spektroskop pozoruje Slunce přes atmosféru Venuše v infračerveném oboru.

Venus Express

Spektrometr využívající infračervené záření zobrazuje ultrafialové, viditelné, infračervené části elektromagnetického spektra. Tento spektrometr analyzuje všechno vrstvy atmosféry, teplotu povrchu a interakce jevů v atmosféře.

Rádiové vlny řídí přenos informací mezi kosmickou lodí a předání do atmosféry Venuše nebo odrážení z povrchu. Tyto rádiové vlny jsou propojeny s pozemní stanicí na Zemi pro analýzu ionosféry, atmosféry a povrchu Venuše.

Venus Express

Akatsuki

Byla japonská sonda, která byla spuštěna 20. května 2010 a 12. června 2010 byla sonda navedena na oběžnou dráhu. Mise dosáhla 7. prosince 2010, ale nepodařilo se uvést sondu na oběžnou dráhu planety a tak se sonda znovu pokusí o manévr v roce 2016.

Výzkum byl plánován na dva a více let po eliptické dráze v rozmezí 300 km až 80 000 km od Venuše.

Sonda měla zkoumat povrch infračervenou kamerou a tím zjistit meteorologii. Další experimenty měli zjišťovat přítomnost blesků a vulkanismu na planetě.

Akatsuki
Stránka byla naposledy editována 29. ledna 2013 v 10:31.
Stránka byla od 15. 1. 2010 zobrazena 16530krát.

* * *    Zrcadleno ze stránek astronomia.zcu.cz/planety/venuse/1931-sondy-k-venusi    * * *
Vytištěno ze stránky projektu Planety (planety.astro.cz/venuse/1931-sondy-k-venusi)
Nahrávám...